V novinách „Биржевые ведомости - shikardos.ru o_O
Главная
Поиск по ключевым словам:
Похожие работы
V novinách „Биржевые ведомости - страница №1/7

Masarykova univerzita v Brně

Filozofická fakulta

Ústav slavistiky

Rusistika



Diskuse na téma „sebevražda“ v novinách „Биржевые ведомости“ (1912)



Bakalářská diplomová práce
Autor: Hana Janečková

Vedoucí práce: doc. PhDr. Josef Dohnal, CSc.

Rok zpracování: 2011

Místo: Brno

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem předloženou práci vypracovala samostatně na základě uvedených pramenů a literatury.

V Brně 29. 6. 2011

Poděkování


Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Josefu Dohnalovi, CSc. za cenné podněty a rady při tvorbě mé bakalářské práce. Velký dík patří i mým ruským přátelům, se kterými jsem konzultovala části textu psané v ruštině.

Obsah


Poděkování 3

Obsah 4


Úvod 5

1.Historický kontext 8

1.1 Reformy Alexandra II. 8

1.2 Atentát na cara 10

1.3Rusko-japonská válka 12

1.4 Revoluce v letech 1905–1907 13

2.Ruský tisk na přelomu století 16

3.Anketa na téma „sebevražda“ v novinách „Биржевые ведомости“ 18

2.1 Alexandr Kuprin 20

2.2 Fjodor Sologub 21

2.3 Alexej Remizov 24

2.4 Ilja Repin 25

2.5 Michail Arcybašev 26

2.6 Vjačeslav Ivanov 28

2.7 Jevgenij Čirikov 30

2.8 Ivan Rukavišnikov 31

2.9 Leonid Andrejev 33

2.10 Viktor Mujžel 34

2.11 Michail Kuzmin 35

2.12 Anatolij Kamenskij 37

2. 13 Reakce Lva Trockého 39

Závěr 41


Резюме 43

Seznam pramenů 46

Primární literatura 46

Sekundární literatura 48

Internetové zdroje 49

Přílohy 53

Seznam příloh 53

Zprávy o sebevraždách z novin „Биржевые ведомости“ 62

No. 12901, 23.4.1912, веч. выпуск, с. 3 62

No. 12903, 24. 4. 1912 62

No. 12905, среда 25-го апреля (8-го мая) 1912, с. 3 63

12915, 1. 5. 1912, s. 3 64

12962, 30. 5. 1912, s. 3 64

12859, 29. 4. 1912, s. 4 65

12861, 30. 4. 1912, s. 3 65

Úvod


Při pobytu v Ruské federaci se nám naskytla unikátní příležitost dostat se ke starým výtiskům novin „Биржевые ведомости“. Tyto noviny se v roce 1912 obrátily k významným představitelům kultury a společenského života s prosbou, aby se vyjádřili k soudobé epidemii sebevražednosti. Výsledkem pak bylo dvanáct příspěvků od osobností různě pohlížejících na tento problém. Tyto texty jsou zajímavé nejen z hlediska literárního (jako literární díla, či jako dokument, který může případně sloužit k dokreslení obrazu osobnosti jednotlivých autorů), ale především jsou mnohé vyslovené názory stále aktuální a mohou být inspirací pro řešení problému, který ze společnosti zdaleka nevymizel - Rusko stále patří ke státům s největší sebevražedností a každoročně svůj život dobrovolně ukončí okolo 58 tisíc Rusů1. Kromě toho, jevy, dávané do souvislosti s epidemií sebevražd (politická krize, ateismus apod.) se objevují i dnes.

Cílem naší práce je získaný materiál zmapovat a seznámit tak s ním případné zájemce o tuto problematiku. Primární texty jsme doplnili dalšími dobovými prameny, které nám pomáhají doložit, případně vyvrátit, zda názory vyslovené v anketě zapadají do obecného názorového rámce té doby. S pomocí materiálů pozdějších můžeme demonstrovat, do jaké míry se názory na tuto problematiku mění, či zda mají nadčasovou platnost. Domníváme se také, že nám použité dokumenty mohou sloužit k dokreslení společenské atmosféry v Rusku počátku 20. století. Literatura je již tradičně jedním z nástrojů reflexe společenského dění, upozorňuje na jevy, které stojí za to vzít v úvahu a na nálady, které jsou ve společnosti vnímány.

Rádi bychom upozornili na to, že epidemii sebevražednosti v Rusku na počátku 20. století a jejímu odrazu v dobovém tisku se zatím nikdo ve větším rozsahu nevěnoval. Slavistka Irina Paperno se věnuje sebevražednosti a její reflexi v 60. letech 19. století; stejný problém, který se opakoval později, nechává stranou. Historička Marina Mogilner, která se ve svém spise zkoumá radikální inteligenci počátku 20. století, jednu kapitolu věnovala také epidemii sebevražednosti v té době. Zmiňuje i anketu, která je předmětem naší práce a shrnuje myšlenky v ní vyslovené. Její závěry jsou však velmi stručné a zavádějící, neseznamují plně s názory jednotlivých přispěvatelů. Ve své práci se naopak snažíme dát anketě dostatečný prostor.

Práci jsme rozdělili na tři kapitoly. V první kapitole se zaměřujeme na historické okolnosti, které ovlivnily společenskou atmosféru Ruska doby, do které spadá námi rozebíraná anketa a problém zvýšené sebevražednosti. Tuto kapitolu považujeme za důležitou, protože znalost dobového kontextu nám může pomoci pochopit, co pomáhalo utvářet společenskou atmosféru v Rusku na počátku století a také identifikovat případné odkazy na historické okolnosti a dobovou společenskou situaci v textech příspěvků. Jak ostatně ve svém spise „Sebevražda a literatura“ podotýká Josef Viewegh: „Žádnou sebevraždu v minulosti nebo přítomnosti nelze studovat mimo širší sociokulturní rámec.“2 Také si myslíme, že tehdejší doba výrazně přispěla ke znejistění člověka, převratné změny, které se v té době odehrály, jsou se zvýšenou sebevražedností, jež stojí v centru zájmu analyzovaných textů, v těsně souvislosti.

V druhé kapitole se stručně věnujeme společenské funkci žurnalistiky v Rusku na přelomu 19. a 20. století. Také se zmíňujeme o samotných novinách, ve kterých se objevila námi rozebíraná anketa.

Třetí kapitola se věnuje samotným primárním textům. Při rozboru příspěvků jsme zvolili časové hledisko a jednotlivé texty uvádíme v té posloupnosti, ve které byly publikovány v novinách. Teoreticky by se dalo vyčlenit jiné kritérium – například podobnost názorů, ovšem nedalo by uplatnit na všechny příspěvky. Případné shody proto pouze shrnujeme v závěrečném komentáři. Primární texty jsou psané ve starém pravopise, citace z nich přepisujeme podle současné jazykové normy. U každého příspěvku uvádíme také stručné informace o jeho autorovi.

U některých příspěvků jsme se setkali s problémem jednoznačné identifikace autora, protože uvedené iniciály neodpovídají jménu žádné z tehdejších významných osobností. S pomocí sekundární literatury jsme pak identifikovali pravděpodobné autory. Svou identifikaci jsme také opřeli o novinami zamýšlený výběr přispěvatelů.

Rádi bychom se také zmínili o obecné dostupnosti pramenů. Primární a dobovou sekundární literaturu jsme získali z fondu Ruské národní knihovny. Možnosti práce s dokumenty byly velmi výrazně ovlivněny časovým faktorem a stavem dokumentů. Primární prameny (noviny „Биржевые ведомости“) jsme mohli studovat pouze jednou. Knihovníci zhodnotili, že dokumenty jsou ve velmi špatném stavu, a tudíž to bylo naposled, co je někomu vydali. Nakonec svolili k jejich oskenování, ovšem jak jsme posléze zjistili, u jednoho příspěvku nebyl naskenován poslední odstavec. Registrace v knihovně jiného města, než ve kterém byl cizinec registrován k pobytu, či meziknihovní výpůjční služba byly prakticky nemožné, proto jsme chybějící materiál nemohli doplnit. Doufáme, že i přes tento nedostatek případní čtenáři ocení možnost seznámit se s těmito jedinečnými texty, které v původní podobě uvádíme jako přílohy práce. Kromě primárních textů se nám z fondu knihovny podařilo získat několik sekundárních pramenů ze stejného období, které jsme následně mohli použít k dokreslení názorové atmosféry doby a mohli tak příspěvky zasadit do širšího kontextu. Při hledání dalších pramenů jsme také narazili na text Lva Trockého, který na anketu reaguje. Trockého ohlas jsme také zařadili do textu práce.


  1. Historický kontext


Přelom 19. a 20. století byl plný převratných událostí, které zasáhly celou společnost, narušily dosavadní řád věcí a zpochybnily dosavadní jistoty jedince. Z nejdůležitějších událostí, které zasáhly tehdejší Rusko, považujeme za důležité podrobněji zmínit reformy Alexandra II., atentát na cara, rusko-japonskou válku a revoluci v letech 1905–1907.

1.1 Reformy Alexandra II.


V polovině 19. století nevedlo Rusko příliš úspěšnou zahraniční politiku, která by odvedla pozornost od vnitřních problémů státu. Porážka v Krymské válce (1853–1856), v níž ekonomicky i vojensky nepřipravené Rusko podlehlo Osmanské říši a spojeneckým vojskům Francie, Anglie a Sardinského království, otřáslo postavením Ruska na mezinárodní scéně a zároveň ukázalo jeho zaostalost. Nově nastoupivší car Alexandr II. si uvědomoval, že pokud chce Rusko dohnat ostatní evropské země, je třeba přistoupit k změnám ve vnitřní správě říše a přeměnit zemi ze zaostalého zemědělského státu v moderní průmyslovou velmoc.

Zásadním úkolem bylo řešení rolnické otázky. Zatímco v Evropě bylo až na výjimky nevolnictví již zrušeno (např. v českých zemích patentem Josefa II v roce 1781, samotná instituce feudálních vztahů pak v roce 1848), v Rusku bylo stále skoro 38 % obyvatelstva připoutáno k půdě (nevolníci byli rozdělení do tří kategorií - údělní, státní a statkářští), v některých oblastech (např. ve středoruských a západních guberniích) tvořili nevolníci až 70 %.3 To se mělo změnit manifestem o zrušení nevolnictví z roku 1861.

Ruská agrární reforma probíhala „shora“. „Ruští nevolníci se ‚nařízením‘ stali osobně svobodnými, a pokud měli usedlost, povinně dostali půdu (...) Ve smyslu carského úkazu byla půda ovšem statkářským vlastnictvím a rolníci za ni museli zaplatit. A protože neměli z čeho platit, půdu vykoupil stát, který poté žádal od rolníků splacení této půjčky v následujících 44 letech včetně úroku.“4 Rolník tedy sice přestal být nevolníkem, ale nestal se vlastníkem půdy. Kromě toho, reforma neprobíhala na celém území ruského impéria jednolitě, v některých oblastech k ní bylo přistoupeno až po rolnických povstáních, jinde nevolnictví trvalo až do roku 1917. Není tedy divu, že ruská veřejnost přijala tuto polovičatou reformu s rozčarováním (předpokládalo se, že rolníci budou osvobozeni úplně a bez závazků a na úkor statkářů jim bude přidělena půda, na níž hospodařili), v mnoha guberniích došlo k rolnickým povstáním, která byla krvavě potlačena. Nicméně, i přes svou nedokonalost znamenala reforma důležitý zvrat v novodobých ruských dějinách. Šlechtická moc byla zrušena a nahrazena rolnickou samosprávou. Rolníci přestali být majetkem, mohli mít soukromé jmění, podnikat či jinak si samostatně vydělávat. Cesta k posílení obchodního a průmyslového ruchu byla otevřena (prudký rozvoj průmyslu v Rusku nastal ovšem až za vlády Alexandra III.).5

Významným krokem byla správní reforma z roku 1864. Byly zavedeny volené orgány místní správy, tzv. zemstva. Ačkoli pravomoci zemstev nebyly příliš veliké (měly na starosti pouze místní otázky a výběr daní) a k dispozici měly pouze málo prostředků, významně se podílely na řešení a zlepšení místních poměrů (například zvýšením počtu škol a s tím svázaný růst vzdělanosti obyvatelstva). Od roku 1870 byly podobné volené instituce (městské dumy) zřizovány i ve městech.

Další Alexandrova reforma z roku 1864 se týkala soudnictví. Justice byla oddělena od státní správy a byla ustavena nezávislost soudců a porotců, zaveden třístupňový soudní systém, instituce advokátů a notářů, veřejná přelíčení atd. Zrušeny byly tělesné tresty.

Následovala reforma vojenská. Byla zavedena všeobecná branná povinnost a zkrácena prezenční služba. Výzbroj armády byla doplněna a modernizována, ovšem ve srovnání s jinými zeměmi nedostatečně, jak se posléze ukázalo v rusko-japonské válce.

Dalšími carskými nařízeními byla obnovena univerzitní autonomie a zrušena cenzura knih. Ovšem studenti se ani nadále nesměli organizovat a dohled nad univerzitami stále mělo ministerstvo školství. Zrušení cenzury se netýkalo časopisů, pokud ovšem nebyla zaplacena několikatisícová kauce. Bylo zmírněno tradiční protižidovské zákonodárství.6

Výše uvedené kroky naznačovaly určité změny a skutečně, Rusko se vydalo na cestu modernizace. Jak ovšem vidíme, reformy byly vesměs polovičaté a opožděné, a rozhodně neměnily podstatu ruského samoděržaví a rozdělení moci ve státě – ke správě stále nebyly připuštěny všechny společenské vrstvy, vliv a úloha byrokracie byly dokonce posíleny, svrchovaná moc stále zůstávala v rukou cara. Jak píše historik Milan Švankmajer: „Car a byrokracie byly v Rusku vším, ve svých rukou soustřeďovali legislativu, moc výkonnou i soudní. Car neomezeně vládl nad tajnou kanceláří, nejvyššími státními sbory (říšskou radou, senátem i Svatým synodem) i nad ministerskou radou. Strážcem říše byla policejní moc (...)“7 Nicméně, i tak reformy a změny s nimi spojené aktivizovaly ruskou společnost. Především inteligence byla s úpravami nespokojena, chtěla reformy po vzoru západních států, které by Rusko přetavily v parlamentní demokracii. Vznikaly první tajné spolky (Za zmínku stojí především hnutí tzv. narodniků, což je souhrnné označení pro různé revoluční a odbojové skupiny, snažící se o reformu ruského samoděržaví a rolnickou revoluci. Nutno uvést především organizaci „Земля и воля“, která působila v Petrohradě v letech 1862–1864, druhá stejnojmenná organizace pak vznikla v roce 1876 a v roce 1879 se rozštěpila na dvě nástupnické organizace – umírněný „Чёрный передель“ a radikální uskupení„Народная воля“), ke slovu se opět přihlásili děkabristé (Alexandr II. při svém nástupu na trůn vyhlásil rozsáhlou amnestii politických vězňů). Radikálnější složky dokonce volaly po odstranění cara a vyvolání revoluce, pro kterou chtěli získat široké obyvatelstvo (vzpomeňme tzv. „chození mezi lid“ v letech 1873–1874, kdy příslušníci organizace „Земля и воля” navštěvovali ruské vesnice a propagovali mezi rolníky myšlenku revoluce).8



следующая страница >>